Jak jezdit s navigací aneb navigace jsou sice stále chytřejší, ale všechny ty featury nejsou na nic

Leave a Comment
K sepsání těchto pár vět mne ponoukl článek Navigace už jsou on-line. TomTom má i sociální sítě na mobil.cz o tom, jak úžasně zase TomTom zapracoval na sofistikovanosti svých navigací. Sám mám navigaci TomTom již několik let. Schválně jsem si vybral model s RDS-TMC, navigací v pruzích a IQ Routes. Navigaci používám zejména při dovolené různě po Evropě a při cestách po republice a při tom jsem nasbíral několik postřehů a zásad, jak s navigací žít.



RDS-TMC je na prd
  • u nás jsou z právy RDS-TMC málo přesné, zastaralé a nebo žádné a nedá se na ně spolehnout.
  • letos v Itálii mi RDS-TMC hlásilo na trase dlouhé zácpy - až po dojetí na inkriminované místo se ukázalo, že provoz stojí v opačném směru a nás se vůbec netýkají. Doporučená změna trasy by se nám tedy pěkně a zcela zbytečně prodražila.
  • RDS-TMC přijímač je externí zařízení, které je obtěžující instalovat, s dlouhým drátem coby anténou, která se vám motá kolem skla a padá spolujezdci do klína.
Závěr: RDS-TMC více mate než pomáhá a ještě přijímač obtěžuje v kabině.

IQ Routes je naprd

Výsledkem geniality IQ Routes je jen to, že když třeba během týdne na dovolené několikrát přijíždíte na jedno místo ze stejného směru, nikdy nejedete stejnou trasou. Nejen, že si tak banální cestu nemáte šanci zapamatovat, ještě jste protahováni úzkými uličkami a nebezpečnými periferiemi. Vše podle nějakých pofidérních statistických údajů.

Závěr: IQ Routes více mate než pomáhá.

Navigace v pruzích je skoro naprd
Pět pruhů hustého provozu, nad vámi tabule s jasným a zřetelným pokynem, kam se podle cíle cesty zařadit - sledovat k tomu ještě na navigaci blikající šipečky už opravdu nemáte kdy.

Jak tedy jezdit s navigací?
  1. Navigaci nesmíte slepě poslouchat!
    Řiďte se šipkami na cestě a věřte, že ti, co je tam namontovali, znají cestu lépe, než přístrojek z Číny naprogramovaný v Indii. To ale pravda jen tak střílím ;-) Směrovky na místě vás navedou jistěji, než kličkování uličkami v obytných zónách nebo drkotání se po polňačkách, na kterých vás nakonec zastaví závora. Klidně pak jak blbec marně hledáte kemp s cedulí deset krát deset metrů u silnice, kterou ale díky navigaci širokým obloukem objedete, nebo končíte mezi garážemi u zamčené brány za stadionem, kam jste měli původně namířeno.
  2. Dobře zvažujte nabízenou změnu trasy
    Když už si necháte radit změnu trasy, neřiďte se radou bez rozmyslu. Kvůli iluzorním deseti minutám ušetřeným objetím havárky vám navigace protáhne cestu klidně o 100 km a vůbec ji nezajímá, že k místu oné havárie dojedete nejdřív tak za tři hodiny a to už bude místo čisté. Nemluvě o tom, že o té havárii se navigace dozví odhaduji s hodinovým zpožděním. Samozřejmě zvažovat přijetí změny trasy nemůže řidič, ten na to nemá čas, to je na spolujezdci. A v tento moment vám dojde, že spolujezdec s autoatlasem na klíně by vám prokázal službu lepší.
  3. Zkuste si pamatovat pokyny a cestu líp jak navigace
    Ve vyšší zástavbě ztrácí navigace často GPS signál a přestává přesně ukazovat vaši polohu a hlavně směr. Potom, když si neuvědomíte tento stav chvilkového zamrznutí, bláhově odbočujete znovu doprava, i když je toto již nežádoucí. V lepším případě pak objedete blok…
  4. V žádném případě s navigací nezávoďte
    Toto je věc, co mě osobně nikdy nenapadla. Sám naopak předpověď času příjezdu do cíle považuji za velmi užitečnou, ale podřizují jí pouze dobu zastávek nebo střídání u řízení. Případně přerušení cesty. V žádném případě nemá smysl se snažit čas příjezdu násilím stáhnout, jak to třeba podle článku Mnoho řidičů závodí se svou navigací. Snaží se ji předjet řada řidičů bohužel činí.
  5. Nastudujte si cestu předem, jako za starých časů
    Alespoň zhruba. Zvláště nastudování koncovky podle StreetView nebo alespoň leteckých map v cíli opravdu pomůže. Věřte mi.
Čti dál
neděle 4. září 2011

Dodatečná úhrada nezaplaceného dálničního poplatku v Itálii (Unpaid toll ticket)

1 comment
Podělím se o osobní zkušenost s dodatečnou úhradou nezaplaceného dálničního poplatku v Itálii (Unpaid toll ticket) z léta 2010.

Italská dálnice má pro našince jednu nezvyklost: placení projetých úseků. Při vjezdu na dálnici si nejdříve vyzvednete lístek, podobný, jako známe z parkovišť a garáží, který při výjezdu z dálnice zasunete u platební brány do příslušné štěrbiny přístroje, který z něj odečte místo vjezdu a tedy ujetou vzdálenost na dálnici a vypočte částku k uhrazení.



Podle druhu brány, do které jste vjeli, pak buďto nastrkáte hotovost do přístroje nebo šuplíku obsluhy, nebo zaplatíte platební kartou (na obrázku je ovšem platební místo při vjezdu na neapolskou tangentu). Osobně mám vyzkoušenou i platbu Visa kartou - zastrčíte, zaplatí se, vyjmete a jedete dál.




Běžně je největší problém jen delší čekání v exponovaných letních měsících. Stala se mi ale velmi nemilá věc - na posledním výjezdu dálnice poblíž Salerna pod Neapolí jsem zajel do automatické brány, kde se platí jen kartou. Brána ale lístek nenačetla a částku spočítala jako za projetí celé dálnice už od Milána. Jednak jsme z takové dálky nejeli, jednak by to znamenalo platit část cesty podruhé. To byla pálka! Zaskočen a zmaten jsem tlačítkem přivolal obsluhu. Ozval se ovšem jen plechově zkreslený hlas z reproduktoru, se kterým jsem se snažil lámanou angličtinou domluvit (obsluha anglicky uměla, ale nebylo jí zblo rozumět).

Situaci by patrně zachránilo, jak jsem se ovšem až zpětně dovtípil, kdybych prostě a jednoduše nadiktoval název vjezdu na dálnici, který je s podivem na lístku vytištěn. To bych ale nebyl já ;-) Po delší výměně navzájem nekompatibilních vět obsluha dohadování vzdala a nechala bránu vyblít lístek s nějakým dlouhým psaním, které jsem v ten moment - ano jistě, další chyba - ignoroval, ale hlavně - zvedla závoru a my mohli jet dál. Zadarmo. Alespoň v tento moment.


Další nervy (jak se později ukázalo zbytečné) bych si ušetřil, kdybych po projetí závory zajel ke kraji k budce Punto Blu a  problém ihned dořešil. Ale to bych zase nebyl já... Místo toho jsme vyrazili dál k cíli cesty s tím, že si lístek prostudujeme pak.

Když po ubytování přišlo i na pak, po prostudování lístku, na kterém stojí, že je třeba částku uhradit do 15 dnů, jsme se s prosbou o radu a případně pomoc obrátili na naši delegátku. Ta sama nevěděla a tak se optala místních, ale ti jen s úšklebkem konstatovali, že se nedá nic, vůbec nic dělat, že je třeba smířit se s uhrazením celé dálnice a cestou zpět, protože v okolí žádná možnost není, na dálnici vše uhradit. Zatlačil jsem tedy tento problém prozatím do nevědomí a odložil na další "pak".

Na toto pak přišlo - nečekaně - v neapolském hotelovém pokoji s internetem. Podle pokynů na lístku jsem se tedy vypravil na web www.autostrade.it, kde - v anglické mutaci stránek - jsem už snadno našel odkaz na doplacení dálničního poplatku (Unpaid toll ticket).


Ve formuláři jsem pak zadal (vybral ze seznamu) skutečné místo nájezdu na dálnici, na základě čehož se spočítala příslušná, a hlavně realitě odpovídající, částka, kterou jsem vzápětí uhradil kartou. Stránky sice vyžadovali ještě odfaxovat podepsané prohlášení, kteréhož odeslání jsem odložil na další pak, ale dálnice mi emailem odpověděla, že po uhrazení toho již není třeba.

Závěr: pokud se vám nějak podaří nezaplatit za dálnici a odjet jen s lístkem s vyhrůžkou stíhání, dostaňte se s do 15 dnů s platební kartou k internetu. A nemáte problém.

A ještě jedna rada, i když na nepotvrzeném základě: hlídejte si, aby se vám v přihrádce na dálniční lístek nedostal mobil v pouzdře s uzavíráním na magnetku :-(


Další informace:
(Stejný text jsem publikoval i na blogu Cestospisky.)
    Čti dál
    neděle 17. července 2011