Na serveru Garáž.cz najdete seriál Škola řízení. Vysvětluje jak základy (správné sezení, nastavení zrcátek), tak "normální" věci, jako je třeba správné projetí zatáčky, vyhýbací manévr, až po (dnes už) "špeky", jako je "meziplyn".
Statisticky takovou školu potřebujeme každej víc než trochu. :-(
Titulek přiblblej, vím, nicméně na Motorkáři.cz vyšel první díl seriálu Motozákladka: Poznejte se pro oprášení si povědomí, jak na motorku. Stojí za to si to všechno i jen připomenout. Rady jsou to dobrý.
Znáš tu teorii o zabudovaných "kurvítkách" v rozličných zařízeních? "Oblíbené" jsou méně kvalitní kondenzátory v jakékoliv elektronice. Tentokrát jsem na "kurvítko" narazil v našem postarším autě Renault Scenic II, 1,5 DCi, r.v. 2008, najeto přes 170 000 km, v podobě kusu plastu.
Vraťme se ale o několik dnů zpět. Je Vánoční večer, svátek klidu míru a pohody, odjedeš na návštěvu a - už neodjedeš. Najednou nejde zařadit zpátečka! Kroužek nahoru, přitáhnout k sobě a dopředu... To už nejde. Ani zvýšenou silou, ani po různých tricích se spojkou a popojížděním. Nic. Dozadu se nejede.
Můžeš to brát jako znamení. To může pravda taky znamenat cokoliv. Nicméně necháváš auto na místě, půjčuješ si jiné, přes svátky a trvající lockdown víceméně volné, a po třech dnech svátků se snažíš domluvit servis. Přiznáš si, že řazení už dříve párkrát zazlobilo a podezření padá na lanovody (3.500,- Kč). Tvůj servis by se na to podíval nejdřív za čtrnáct dnů, jiný ani nebere telefon. Ale protože "každej je něčí známej", podaří se přesvědčit známý pán rodiny jedné známé, že se na to aspoň podívá. Ten auto po chvíli vrací s tím, že když se "takhle prudce škubne k sobě, tak tam zpátečka zapadne". Na 90 %. A že se máš ozvat po Novém roce. Ale jak se posléze ukáže, škubnout se musí opravdu silně a třeba manželka zpátečku nezařadí.
I když předpokládáš, že do opravy se raději pouštět nebudeš, stejně ti to nedá a zkoumáš servisní manuál (kde nic neobjevíš) a zapátráš po internetech. Na fóru Renault clubu ale taky nic relevantního nenajdeš (což neznamená, že to tam není). Výsledek se dostaví, až když zkusíš - vzhledem k původu vozidla - francouzštinu. Na fóru Planete Renault dohledáš vlákno Scénic II Soucis avec le levier de vitesse Réglé -P0 pojednávající přesně o tvém problému včetně řešení! (Ne, neumím francouzsky, ale obrázky a strejda Google k pochopení postačí bohatě).
Celý problém zablokované zpátečky v Renaultu Scenic je v plastovém obložení kulisy, které tvoří kloub pro čep řadící páky. Patrně se užvýkaly nějaké zobáčky (?) a bílé plasty obložení se tak při zatlačení kulisy dolů rozšklebují a zarazí se pak o plastovou klec mechanismu řadící páky. Po doporučeném trhnutí silou se plasty obložení rozjedou úplně a kulisa se pak otvorem protlačí. Čímž se ale vše ničí ještě víc. :-(
Si jdeš do auta nález potvrdit a následně provedeš "opravu" tím, co máš po ruce - elektrikářskými plastovými stahovacími pásky:
(rozšklebené obložení kulisy)
(oprava stahovacími pásky)
Je ti samozřejmě jasné, že toto je sice funkční, ale těžké provizorium. Nicméně se dá provést jen po vycvaknutí manžety řadící páky a vrchního krytu konzole. Bez potřeby jakéhokoli nástroje!
Další etapa, až bude tepleji, bude stáhnout ty bílé plasty nějak poctivěji. Nabízí se (včetně variant opravy):
vyvrtat dírku/y a stáhnout plasty šroubky (lepší než drátek, potřeba odmontovat konzolu)
vypilovat a vytvarovat z plechu (z podložek?) "stahovadlo" (lepší než stahovací pásky)
to stejné vytisknout na 3D tiskárně ;-)
to stejné, ale z drátů - novoroční inspirace košíčkem na špuntu šampaňského :-D
rozšířit otvor v kleci řadící páky (fuj!)
sehnat nebo vyrobit obložení nové, celé to rozebrat a vyměnit. (tak to určitě!)
Podle informací z onoho fóra a pak i dalších indicií se na tento "drobný zádrhel" mohou těšit majitelé Sceniců +/- 2008 s najetými +/- 200.000 km. Tak hodně štěstí, trpělivosti a fištrónu!
Sám jsem navyklý se kupováním dálničních známek nijak nestresovat, před či za hranicí jednoduše zastavit a známku koupit "u okýnka". Není to ale vždy bez problémů - někde neberou karty, nebo ta tvoje nezafunguje, hotovost v potřebné měně nemusí být vždy v kapse a bankomat v nedohlednu, jinde chtějí za platbu kartou "horentní" příplatek... A přitom se stále více používají "virtuální viněty", takže do ruky stejně dostaneš pouze účtenku a na okno (nebo na vidlici) nic nelepíte. Jako kde? Slovensko, Maďarsko, Rakousko...
A proč tedy virtuální známku nekoupit předem a online? Ale kde, jak a za kolik dálniční známky koupit? Takové informace najdeš třeba na webu www.tolls.eu. Jistě, je jich víc, stačí "zagůglit", nicméně na www.tolls.eu máš u všech evropských zemí přehledně a srozumitelně sepsáno vše, co je třeba vědět, a hlavně odkazy na weby, kde známky on-line prodávají. Pak už tě může zastavit jen jazyková bariéra nebo prázdné konto.
Každý má na světě dvojníka. Vzpomínám jak někdy v dobách gymplu mě jednou ve městě tahal spolužák za rukáv: "Maro, koukej, támhle stojíš!" Každý má i jmenovce. A nebývá s tím zpravidla větší problém. Dokud se nesetkáte ve stejném oboru nebo na "mediálním poli", což se mi nedávno podařilo upozorněním na můj text Krátká zpráva z veřejné diskuze o rezidentním parkování v Brně na Kabinet Motorismu.
Já jsem ten Marek Fišer, co je détépák, webař, grafik, ilustrátor, programátor a nijak se politicky neangažuje. Jsem ten Marek Fišer, co nosí vousy, má břicho a nemá vlasy. Jsem ten Marek Fišer, co má rád auta, rád auty cestuje, rád různými auty jezdí a rád auty parkuje. Ale ano, taky rád jezdí na kole. Ale nenutí k tomu nikoho jiného, netvrdí, že je to spása moderní městské dopravy. A mnohem mnohem radši jezdí po Brně na skútru! Protože...
V článku Jak počasí ovlivňuje řidiče: Na počasí reagujeme víc, než si připouštíme na auto.cz se dočtete, že čím vyšší jsou teploty, tím více vzniká závažných nehod. To říká šéf Besipu Martin Farář. Statistiky nehodovosti od policistů a denních teplot od meteorologů s tím souhlasí – červenec byl nejtragičtější v letošním roce.
Podle údajů z let 2011 až 2016 lze vysledovat vliv na bouračky a zejména loňský rok kromě toho ukázal na souvislost mezi výraznými změnami tlaku a následky nehody. Jenže je toho mnohem víc, co na nás příroda nachystala, a lidský organismus se s tím nedokáže rychle vyrovnat."
Denně se spousty řidičů pokouší dokázat proveditelnost neproveditelného - psaní SMS za jízdy. Jistěže to je zakázané! Ale ani blbé handsfree se většina řidičů neobtěžuje pořídit, tak se vlastně není čemu divit. :-(
A jak psaní SMS vypadá v reálu?
A trocha vizualizovaných faktů...
Snad každý třetí za volantem drží v ruce mobil. Je jedno, jestli řeší účes spolužačky nebo krach firmy. Viděl na vlastní oči psát za jízdy SMS už i několikrát cyklisty, jak na chodníku tak v provozu. Sebevrazi na entou. Viděl jsem jednoho jediného skútraře - pozéra. To je ten s co nejotevřenější helmou, nezapnutou a s co nejitalštějším vzezřením. Ale neuvidíš psát za jízdy SMS nikoho na motorce.
Když se psavý člověk "posadí" na skútr, musí se z toho pochopitelně vypsat. To se přihodilo v létě i Martině "Mandarice" a tak si můžeš přečíst příspěvek HOLKA NA MOTORCE co taková čerstvá "motorkářka" prožívá a TAK JEDEM, NO :) o tom, jak vypadá "zapadnutí do kolektivu".
"Teď jsem prostě holka na motorce … a mám z toho hroznou radost." Myslím hovoří za vše. ;-)
"...výše zmíněné dodávkové vozidlo do mě ... nacouvalo ... pokračovalo převyprávěním vzniklé situace řidičem bílé dodávky. Jaké však bylo mé překvapení, když tato dotyčná osoba celou situaci popsala, avšak maličko zamíchala pořadím, kdy já jsem byl označen za viníka nehody, který neubrzdil svůj stroj a zezadu narazil do dodávkového vozu."
Otázkou zůstává, jestli by měla nahrávka důkazní váhu (viz třeba Autokamery a legislativa - Kamera do Auta). Ale vidět kameru, nejspíš by si ten šofér lhát netroufl.
Pokud by sis dovolil trochu víc paranoie, musel bys ale namontovat jednu dopředu, druhou dozadu (ostatně jako mají půjčované skútry Sharing Enjoy), další na helmu...
Zákon č. 361/2000 Sb., ve znění účinném k 20. únoru 2016:
§ 57 odstavec 1: Je-li zřízen jízdní pruh pro cyklisty, vyhrazený jízdní pruh pro cyklisty stezka pro cyklisty nebo je-li na křižovatce s řízeným provozem zřízen pruh pro cyklisty a vymezený prostor pro cyklisty, je cyklista povinen jich užít.
Ono to zní takto napsané úžasně. Motoristé se radují, že se jim kola přestanou motat pod koly, když už můžou - musí! - jet po své vybrečené a vyvztekané cyklostezce. A cyklisté by po cyklostezce měli jet automaticky a s nadšením, když po ní tak toužili. A stojí nás všechny nemalé peníze.
Ale co realita? Realita je samozřejmě poněkud jiná.Vezmi si třeba takové Brno. V cyklozáchvatech dřívějších pánů tu "vzniklo" dost cyklostezek pouhým namalováním pruhů na papíry a pak chodníky. Co na tom, že občas stojí v cestě kandelábr. Vyznačené cyklopruhy na silnici se často z ničeho nic objevují a pak zase ztrácejí do nikam.
"Krásná" cyklostezka je na Chodské. Na části pro pěší se nevyhnou dva kočárky. Místo hladkého asfaltu zámková dlažba. To ubere i 10 km na rychlosti! Aha, jízda na kole je sport. Tak to jako zvýšíme zátěž? Co chvíli - podle pravidel a značení - musíte zastavit, slézt z kola, přejít pěšky po vyznačeném přechodu pro chodce odbočku do sídliště, zase nasednou a - za minutu znovu. Několikrát. A nakonec - konec. Nic. Stojíte s kolem před přechodem a nikde pokračování. Jet po silnici, tedy moct jet po silnici, už jsem dávno o kus dál, při šířce tamní vozovky nikomu nepřekážím a jsem přitom méně unavený a hlavně - méně naštvaný.
S ohledem na aktuální znění zákona tu vidím další nedomyšlenost - chybí už jen dopravní značení, které by cyklistu upozornilo na nutnost přejet ze silnice na cyklostezku. Když tato najednou vyvznikne na protějším chodníku, mám podle zákona po ní okamžitě jet, ale ve svém jízdním směru se o ní nijak nedozvím. A jako každého jiného účastníka silničního provozu by mě neměla muset automaticky zajímat jakási značka v protisměru a ještě na chodníku. Stejná situace když na takovou ulici s cyklostezkou odbočím (Zahradníkova-Botanická).
Současná vrchnost, která Brnu nalinkovala světlou cyklobudoucnost bez aut, pokud by chtěla opravdu pro cyklistiku něco udělat, měla by všechny tyto cyklopaskvily okamžitě zrušit (stačí smazat čáry a odmontovat značky). A když už by musela, naplánovat nové s ohledem ne na své cykloego, ale na skutečné lidi na kolech.
Předloni nás okolnosti navedly strávit letní dovolenou na ostrově Kypr. Na jižní, "řecké" části. Kypr je v mnoha ohledech velmi zajímavé místo. Kyperská republika je v EU, tedy žádný problém s "papíry" a penězi, a v sezóně (!) se tam dostanete letadlem za velmi příznivou cenu (Ryanair nebo Wizz Air). Také ceny v obchodech jsou "normální". Vzhledem k již zmíněným a dalším okolnostem nám vyšlo výhodné si na Kypru půjčit auto na celou dobu pobytu, což vám dá větší volnost jak ve volbě letu a ubytování, tak i v možnostech cestování po ostrově. Přes Rentalcars.com jsme si objednali auto "Volkswagen Polo, nebo podobné", z čehož se na místě vyklubala stará známá - Škoda Fabia.
"Volkswagen Polo, nebo podobné" - Na Kypru mají auta z půjčovny červené značky, takže každý hned pozná, že jste tu host.
Ačkoliv Kypr přímo nikdy Velké Británii nepatřil (nicméně tam má velkou základnu RAF) a je u nás znám spíše oblibou u Rusů, na Kypru používají "anglické zásuvky" a jezdí vlevo. Vlevo! To je uznejte výzva. Kdysi dávno jsem už po levé straně řídil v Irsku. I když jen pár kilometrů a v "našem" autě, takže to nelze brát jako skutečnou referenci. Na druhou stranu - zvládl jsem to jednou, zvládnu to i po druhé. No ne? Nicméně jsem usoudil, že by to chtělo nějakou "suchou přípravu". Našel jsem na youtube.com - bezedné studnici návodů na všechno - mimo jiné kanál anglické autoškoly The Learner Driving Centre se záběry z auta a několik videí poctivě odsledoval. Možná se vám to nezdá, ale reálný pohled na reálné dopravní situace vám dá hodně realistickou představu, jak takové ježdění vlevo bude vypadat a na co si dávat ještě víc pozor. Hned bylo jasné, že trochu problém můžou být kruhové objezdy, a že "suchá příprava" sice hodně pomůže se "vžít do role", pročež ji silně doporučuju, ale stejně se chleba rozlomí až na místě.
Hodně nejasností mají našinci v uspořádání "kokpitu" v autě s pravostranným řízení. Ale je to možná jednodušší, než byste čekali. Skoro všechno máte tak, jak jste zvyklí. Představte si, že vezmete volant s páčkami a budíky a tak jak je, jej jen přemístíte z leva do prava. Stejně tak pedály - plyn je pořád pod pravou nohou a spojka pod levou. Řadící páka zůstává na svém místě včetně rychlostí. Jednička je pořád doleva a dopředu. Jen to znamená ne k sobě, ale od sebe. Řadíte levačkou, která potřebné pohyby nedělá automaticky. Musíte víc zabrat hlavou. Jedinou změnou je přesun koncernového ovládání světel na druhý kraj auta.
Všechno je sice na druhé straně, ale zrcadlově se nic nepřevrací. Až na výjimky.
U pravostranného řízení může být obecně malý zádrhel s blinkry - auta některých značek, ale nevypozoroval jsem, podle jakého pravidla, mají prohozené páčky blinkrů a stěračů. Blinkry na pravou ruku by mi určitě dělaly více problémů (byl jsem varován přáteli s australskou zkušeností). Na druhou stranu s řazením a ovládáním blinkrů na jedné ruce se dostáváte do situací, kdy si musíte vybrat, co uděláte, protože jedna ruka prostě nemůže být na dvou místech současně. Na Kypru toto dilema řeší tak, že skoro neukazují vůbec.
Fábku jsme si vyzvedávali hned na letišti v noci. Po cvičném obkroužení parkoviště jsme vyrazili rovnou po dálnici do místa ubytování. Ono je lepší rovnou do vody skočit, než se plácat na mělčině. Pravidla provozu jsou více méně stejná, jen jedete po jiné straně, kruháče obkružujete vlevo, řídíte se značkami po levé ruce a na dálnici jedete v levém pruhu, co by pomalejším. Noční klidný až žádný provoz byl ideální pro zacvičení. Je jednodušší, když můžete jet jako ostatní a přitom mít klid na zvykání si na novoty. Jak se dalo čekat, hned první kruháč jsem objel správným směrem jen s vypětím všech sil a po výjezdu z něj jsem se zařadil na správnou stranu hned po upřímně zděšeném "upozornění" pasažérů. To byl ten moment, kdy není široko daleko naštěstí nikdo, koho byste ohrozili, na druhou stranu ale také nikdo, koho můžete "kopírovat".
I když na řízení vlevo se dá myslím zvyknout celkem rychle, dokonce mi brzo připadalo mnohem přirozenější, než ježdění na "protektorátní" pravé straně (s rezervou, prosím), ještě asi dva dny jsme s manželkou přistupovali vždy k opačným dveřím auta. Ještě asi tři čtyři dny jsem také chmatal po pásech do vzduchu uprostřed auta a při automatickém hrábnutí po "šaltpáce" bouchal pravačkou do dveří. Pak si vše sedlo.
Zajímavý moment byla nutnost opravdu rychlého řazení v horských serpentinách. Dvojka, trojka, dvojka, trojka... Ač jsem tehdy jezdil na opačné straně už přes týden, nutné rychlé pohyby levačce cizí byly lehký zádrhel a trvalo několik zatáček, než jsem získal dostatečný cvik.
Na Kypru se jezdí v pohodě. Všednodenní špička v hlavním městě Nikósie (resp. Lefkósie, řecky Λευκωσία, turecky Lefkoşa) se dá přirovnat ke všednímu dni v Brně. Na dálnici je maximální stovka a samozřejmě ji ne každý dodržuje. Semafory mají na Kypru jak před, tak i za křižovatkou, což je velmi příjemné. Kypřané jsou řidiči "normální" a zvyklí brát ohledy na auta z půjčoven.
Trochu problémová může být navigace. Jsou místa, co mají třeba dva názvy jako hlavní město, kam jedete podle šipek chvíli na Nikósii a za chvíli na Lefkósii. I Limassol a Lemesos je to samé město. A i když všechny místopisné názvy jsou přepsány na cedulích do latinky, nemusíte trefit. Přepis je totiž fonetický a tak ulice Rooseveltova je Rousveltova. A vaše navigace zná jaký název? Ha?
Řídil jsem na levé straně čtrnáct dní, ale něco jsem se stejně naučit nestačil. Nedařilo se mi couvat pootočený dozadu, jak jsem zvyklý. Jednoduše to nešlo. Musel jsem se spolehnout na boční zrcátka*. Ztrácel jsem také jistotu na mimoúrovňových nájezdech na dálnici. Byť jsem přesně věděl, kudy kam a podle jakých šipek, táhlo mě to najíždět "po našem". A ještě při odjezdu na letiště jsem na jedné světelné křižovatce stál v odbočovacím pruhu na červenou na semaforu po pravé ruce, který ale pro mě neplatil. Přeci jen ta železná košile... Nicméně...
Je to jen v hlavě!
*) Taková možná zajímavost - z nějakého důvodu pohled do vnitřního hlavního zpětného zrcátka působí podivně. Tak nějak nevysvětlitelně. Moc se mi podle něj nedařilo při couvání orientovat. A navíc - potvrzeno dalšími zúčastněnými - je obraz ve zpětném zrcátku divný i z místa spolujezdce.
K sepsání těchto pár vět mne ponoukl článek Navigace už jsou on-line. TomTom má i sociální sítě na mobil.cz o tom, jak úžasně zase TomTom zapracoval na sofistikovanosti svých navigací. Sám mám navigaci TomTom již několik let. Schválně jsem si vybral model s RDS-TMC, navigací v pruzích a IQ Routes. Navigaci používám zejména při dovolené různě po Evropě a při cestách po republice a při tom jsem nasbíral několik postřehů a zásad, jak s navigací žít.
RDS-TMC je na prd
u nás jsou z právy RDS-TMC málo přesné, zastaralé a nebo žádné a nedá se na ně spolehnout.
letos v Itálii mi RDS-TMC hlásilo na trase dlouhé zácpy - až po dojetí na inkriminované místo se ukázalo, že provoz stojí v opačném směru a nás se vůbec netýkají. Doporučená změna trasy by se nám tedy pěkně a zcela zbytečně prodražila.
RDS-TMC přijímač je externí zařízení, které je obtěžující instalovat, s dlouhým drátem coby anténou, která se vám motá kolem skla a padá spolujezdci do klína.
Závěr: RDS-TMC více mate než pomáhá a ještě přijímač obtěžuje v kabině.
IQ Routes je naprd
Výsledkem geniality IQ Routes je jen to, že když třeba během týdne na dovolené několikrát přijíždíte na jedno místo ze stejného směru, nikdy nejedete stejnou trasou. Nejen, že si tak banální cestu nemáte šanci zapamatovat, ještě jste protahováni úzkými uličkami a nebezpečnými periferiemi. Vše podle nějakých pofidérních statistických údajů.
Závěr: IQ Routes více mate než pomáhá.
Navigace v pruzích je skoro naprd
Pět pruhů hustého provozu, nad vámi tabule s jasným a zřetelným pokynem, kam se podle cíle cesty zařadit - sledovat k tomu ještě na navigaci blikající šipečky už opravdu nemáte kdy.
Jak tedy jezdit s navigací?
Navigaci nesmíte slepě poslouchat!
Řiďte se šipkami na cestě a věřte, že ti, co je tam namontovali, znají cestu lépe, než přístrojek z Číny naprogramovaný v Indii. To ale pravda jen tak střílím ;-) Směrovky na místě vás navedou jistěji, než kličkování uličkami v obytných zónách nebo drkotání se po polňačkách, na kterých vás nakonec zastaví závora. Klidně pak jak blbec marně hledáte kemp s cedulí deset krát deset metrů u silnice, kterou ale díky navigaci širokým obloukem objedete, nebo končíte mezi garážemi u zamčené brány za stadionem, kam jste měli původně namířeno.
Dobře zvažujte nabízenou změnu trasy
Když už si necháte radit změnu trasy, neřiďte se radou bez rozmyslu. Kvůli iluzorním deseti minutám ušetřeným objetím havárky vám navigace protáhne cestu klidně o 100 km a vůbec ji nezajímá, že k místu oné havárie dojedete nejdřív tak za tři hodiny a to už bude místo čisté. Nemluvě o tom, že o té havárii se navigace dozví odhaduji s hodinovým zpožděním. Samozřejmě zvažovat přijetí změny trasy nemůže řidič, ten na to nemá čas, to je na spolujezdci. A v tento moment vám dojde, že spolujezdec s autoatlasem na klíně by vám prokázal službu lepší.
Zkuste si pamatovat pokyny a cestu líp jak navigace
Ve vyšší zástavbě ztrácí navigace často GPS signál a přestává přesně ukazovat vaši polohu a hlavně směr. Potom, když si neuvědomíte tento stav chvilkového zamrznutí, bláhově odbočujete znovu doprava, i když je toto již nežádoucí. V lepším případě pak objedete blok…
V žádném případě s navigací nezávoďte
Toto je věc, co mě osobně nikdy nenapadla. Sám naopak předpověď času příjezdu do cíle považuji za velmi užitečnou, ale podřizují jí pouze dobu zastávek nebo střídání u řízení. Případně přerušení cesty. V žádném případě nemá smysl se snažit čas příjezdu násilím stáhnout, jak to třeba podle článku Mnoho řidičů závodí se svou navigací. Snaží se ji předjet řada řidičů bohužel činí.
Nastudujte si cestu předem, jako za starých časů
Alespoň zhruba. Zvláště nastudování koncovky podle StreetView nebo alespoň leteckých map v cíli opravdu pomůže. Věřte mi.
Podělím se o osobní zkušenost s dodatečnou úhradou nezaplaceného dálničního poplatku v Itálii (Unpaid toll ticket) z léta 2010.
Italská dálnice má pro našince jednu nezvyklost: placení projetých úseků. Při vjezdu na dálnici si nejdříve vyzvednete lístek, podobný, jako známe z parkovišť a garáží, který při výjezdu z dálnice zasunete u platební brány do příslušné štěrbiny přístroje, který z něj odečte místo vjezdu a tedy ujetou vzdálenost na dálnici a vypočte částku k uhrazení.
Podle druhu brány, do které jste vjeli, pak buďto nastrkáte hotovost do přístroje nebo šuplíku obsluhy, nebo zaplatíte platební kartou (na obrázku je ovšem platební místo při vjezdu na neapolskou tangentu). Osobně mám vyzkoušenou i platbu Visa kartou - zastrčíte, zaplatí se, vyjmete a jedete dál.
Běžně je největší problém jen delší čekání v exponovaných letních měsících. Stala se mi ale velmi nemilá věc - na posledním výjezdu dálnice poblíž Salerna pod Neapolí jsem zajel do automatické brány, kde se platí jen kartou. Brána ale lístek nenačetla a částku spočítala jako za projetí celé dálnice už od Milána. Jednak jsme z takové dálky nejeli, jednak by to znamenalo platit část cesty podruhé. To byla pálka! Zaskočen a zmaten jsem tlačítkem přivolal obsluhu. Ozval se ovšem jen plechově zkreslený hlas z reproduktoru, se kterým jsem se snažil lámanou angličtinou domluvit (obsluha anglicky uměla, ale nebylo jí zblo rozumět).
Situaci by patrně zachránilo, jak jsem se ovšem až zpětně dovtípil, kdybych prostě a jednoduše nadiktoval název vjezdu na dálnici, který je s podivem na lístku vytištěn. To bych ale nebyl já ;-) Po delší výměně navzájem nekompatibilních vět obsluha dohadování vzdala a nechala bránu vyblít lístek s nějakým dlouhým psaním, které jsem v ten moment - ano jistě, další chyba - ignoroval, ale hlavně - zvedla závoru a my mohli jet dál. Zadarmo. Alespoň v tento moment.
Další nervy (jak se později ukázalo zbytečné) bych si ušetřil, kdybych po projetí závory zajel ke kraji k budce Punto Blu a problém ihned dořešil. Ale to bych zase nebyl já... Místo toho jsme vyrazili dál k cíli cesty s tím, že si lístek prostudujeme pak.
Když po ubytování přišlo i na pak, po prostudování lístku, na kterém stojí, že je třeba částku uhradit do 15 dnů, jsme se s prosbou o radu a případně pomoc obrátili na naši delegátku. Ta sama nevěděla a tak se optala místních, ale ti jen s úšklebkem konstatovali, že se nedá nic, vůbec nic dělat, že je třeba smířit se s uhrazením celé dálnice a cestou zpět, protože v okolí žádná možnost není, na dálnici vše uhradit. Zatlačil jsem tedy tento problém prozatím do nevědomí a odložil na další "pak".
Na toto pak přišlo - nečekaně - v neapolském hotelovém pokoji s internetem. Podle pokynů na lístku jsem se tedy vypravil na web www.autostrade.it, kde - v anglické mutaci stránek - jsem už snadno našel odkaz na doplacení dálničního poplatku (Unpaid toll ticket).
Ve formuláři jsem pak zadal (vybral ze seznamu) skutečné místo nájezdu na dálnici, na základě čehož se spočítala příslušná, a hlavně realitě odpovídající, částka, kterou jsem vzápětí uhradil kartou. Stránky sice vyžadovali ještě odfaxovat podepsané prohlášení, kteréhož odeslání jsem odložil na další pak, ale dálnice mi emailem odpověděla, že po uhrazení toho již není třeba.
Závěr: pokud se vám nějak podaří nezaplatit za dálnici a odjet jen s lístkem s vyhrůžkou stíhání, dostaňte se s do 15 dnů s platební kartou k internetu. A nemáte problém.
A ještě jedna rada, i když na nepotvrzeném základě: hlídejte si, aby se vám v přihrádce na dálniční lístek nedostal mobil v pouzdře s uzavíráním na magnetku :-(